Každý z nás tyto stavy či pocity zažil. Člověk je považován za tvora společenského, který žije ve skupinách. Skupinou může být rodina nebo kamarádi. Jeho základní potřebou je někam patřit, sdílet s někým podobné hodnoty, komunikovat, podporovat a být podporován, ale i prožívat a řešit konfliktní situace.

Samota je však také potřeba, zejména ve chvílích, kdy se cítíme přesyceni a vyčerpáni požadavky okolního světa a toužíme se vzdálit někam do klidu, kde budeme pouze sami se sebou a svými myšlenkami. Když si odpočineme a načerpáme energii, zase se vracíme osvěženi do každodenního kolotoče. Samotáři mohou být ve společnosti extroverty, rádi se bavit, být aktivní, ale mají zvýšenou potřebu samoty, do které se poté uchylují . Opakem jsou lidé, které být sám se sebou děsí a snaží se ze samoty za každou cenu utéct. Vyhledávají neustále další lidi nebo různé společenské aktivity. Nechtějí se zabývat svými myšlenkami a problémy, samotu vnímají jako prázdnotu. Postihne-li člověka chronická nemoc duševní či fyzická, může se do samoty cíleně uchýlit. Ať už kvůli obavám z reakcí ostatních nebo z obavy, že není dostatečně sociálně obratný. Čímž se ovšem sociální neobratnost ještě prohlubuje.

Osamělostneznamená, že jsme fyzicky sami, ale že se sami cítíme. Dlouhodobé pocity osamění zvyšují riziko kardiovaskulárních onemocnění, snižují imunitu, způsobují úzkost a stres. Samotu spojenou s pocity osamělosti zažívají často senioři, kteří žijí sami a nemají možnost dostatečné komunikace a spojení s jinými lidmi. Na zahnání pocitů osamělosti je dobrý zvířecí společník, pokud je člověk schopen se o něj starat. Pomocníkem mohou být sociální sítě, kde lze spřízněnou duši, při troše štěstí, najít. Zajímavé je, že značné procento pocitově osamělých lidí žije v manželství a přitom postrádá pocit blízkosti a porozumění.
I když to není jednoduché, musíme pracovat na tom, abychom se radovali ze své vlastní společnosti, dokázali být sami a cítili se stejně dobře, jako s někým dalším.